KDYŽ „NECHCI ŽÁDNÝ OBRAZ“ SKONČÍ DVOUMETROVÝM KUPKOU

Na to, že výsledné plátno měří přes dva metry, začala tahle akce dost nenápadně. Kamarádka mě pozvala do své kanceláře s nevinným dotazem: „Nemáš nějaký tip, jak tenhle minimalistický prostor trochu změkčit a akusticky zútulnit?“

Věděla jsem, že klasické obrazy u ní neprojdou. Zkoušela jsem nabízet tapiserie i textilní objekty, ale pořád to nebylo ono. Pak jsem si vzpomněla, že jsem před pár dny byla na výstavě gurua abstrakce. Spíš jako vtip jsem mezi řečí prohodila, že jí sem přece nebudu vnucovat Kupku… k mému údivu jí ale v tu ránu zajiskřilo v očích:

„Ale Kupka je výjimka, toho mám ráda!“

To bylo pro mě opravdu překvapení. Po pár dnech studia Kupkova díla padla volba na jeho Statickou sadu.

OD MILIMETROVÉ LEPEKY K MODLITBÁM

Originál má sice jen 60 cm, my jsme ale chtěly pořádnou barevnou plochu. Pustila jsem se tedy do formátu 150 x 230 cm. Abych nasála správnou atmosféru, zajela jsem si na Kampu ještě jednou – tentokrát studovat každý tah štětcem a „uloupit“ očima ty správné odstíny modré a červené.

A pak začal tanec.

• První vrstva: Podmalbu jsem si zjednodušila lepenkou. I když přiznávám – nalepit ji na milimetr přesně v metrových úsecích, je docela kumšt.

• Hon na barvy: Hledáním dokonalého odstínu dokážu strávit hodiny. U Kupky na tom stojí všechno.

• Finále: Druhá vrstva už bez lepenky. Pěkně postaru – jen s provázkem.

Tohle je lekce trpělivosti jako hrom. Existují jen dva způsoby, jak mít v tuhle chvíli pevnou ruku: alkohol, nebo víra v Boha. Protože jsem do ateliéru dojížděla autem, zbyly mi jen ty úpěnlivé modlitby.

Kupka tvořil tenhle obraz krásnou pastózní malbou. Snažila jsem se ten charakter napodobit a schválně nechávala přiznané stopy štětce uvnitř i na okrajích pruhů.

LEKCE Z ODEVZDÁNÍ

Po pár týdnech se mi zdálo, že odstíny ladí, ale pořád mě trápilo, proč obraz působí tak „pastelově“. Nakonec jsem se s tím přestala prát. Obrazy si často jdou svou vlastní cestou a my až zpětně pochopíme proč.

Docvaklo mi to až při instalaci v kanceláři. Do místnosti proniká mnohem méně denního světla, než jsem čekala. A právě tam ty světlé barvy najednou ožily a vypadaly naprosto správně.

Wow. Zase jedna malá lekce pro mě: Zbytečně se nesnažit mít nad vším kontrolu. Když nechám věci plynout, výsledek je málokdy jen dobrý – je mnohem lepší.

KDO BYL FRANTIŠEK KUPKA?
“DIAGRAMY DUCHOVNÍCH SIL”

Kupka nebyl jen malíř, který „zběhl“ k duchovnu. On jako spiritistické médium začínal. Narodil se v Opočně, kraji pod Orlickými horami, který byl baštou spiritismu. Jako mladík ve Vídni si dokonce vydělával pořádáním seancí. To v něm zanechalo celoživotní přesvědčení: to, co vidíme očima, je jen tenká slupka reality.

V roce 1912 šokoval Paříž obrazem Amorfa – Dvoubarevná fuga. Lidé v Salonu zmateně hledali příběh, netušili, že se dívají na jednu z prvních čistých abstrakcí v dějinách. Nevznikla z rozmaru, ale z hluboké vnitřní nutnosti zhmotnit ducha, který prostupuje hmotu.

Ke konci života se Kupka stáhl do ústraní v Puteaux. Zatímco se svět kolem hroutil ve válce a umělecké směry se střídaly jako na běžícím pásu, on zůstával věrný své vizi. Jeho pozdní díla z 50. let jsou neuvěřitelně minimalistická – pár černých čar na bílém pozadí. Bod, kde už umělec nepotřebuje oslňovat barvami.

Kupka zemřel v roce 1957 v klidu a vnitřním smíření. Jeho „duchovní cesta“ nevedla skrze kláštery, ale skrze každý tah štětcem, který vedl s chirurgickou přesností a mystickým zápalem.