O ŽENSKOSTI A RŮŽÍCH

Jsem mladá nadějná umělkyně.
Jsem flexibilní, cílevědomá, mám tah na branku.

Sleduji svou výkonnost a úspěch.
Každý den odškrtávám fajfky v todo-listu.

Denně pracuju, maluju, stloukám podrámy, komunikuju s klienty, vařím, uklízím, pečuju o domácnost, zajímám se o rodinu, zalévám kaktusy, peru manželovi trenky.

Tak proč doprčic nejsem šťastná?

„ZASTAV SE NA CHVILKU”

To mi říkal ten skřítek v hlavě.
Říká mi to už dlouho, ale neposloucham ho.

Bojuju s tim.
Přece se nevzdam.

Hlavně nezpomalit.
„Přidej, to dáš!”

A pak mi konečně trochu svitlo.
Spíš mi slabě zablikala již rezignující žárovka.

Všechno je to naruby.
Všechno je to přece… opakem… ženskosti.

A já jsem žena!
„Tak tomu říkám aha-moment.”

CO TO JE ŽENSKOST?

Představuju si ji jako bytí v sobě samé.
Bytí bez rozměru času.

Radost ze života bez hmatatelného výsledku.
Projevení emocí bez zábran.

Svobodu.
Inspiraci.
Splynutí.

JENOM TAK BÝT

„Cože?! Ty tu jenom tak sedíš a nic neděláš?
Se’s zbláznila, ne? Koukej pohnout zadkem!”

Dnes je poměrně obtížné jenom tak být.
Jenom tak být mi nevydělá na nájem.

Jenom tak být, být krásná, šířit radost, sálat inspiraci… To zkrátka není měřitelné.
Nedá se to spočítat, zvážit, změřit metrem, stopkama, tlakoměrem ani teploměrem.

Takže to v podstatě neexistuje.
Nemá smysl se tím zabývat.

Vyškrtnuto.
„Další prosím!”

ZAPOMENUTÁ ŽENSKOST

Když jsem si uvědomila, o co všechno přicházim ve jménu efektivity a výkonu. Jakou krásu v sobě zašlapávam a snažím se se jí zbavit jako obtížného hmyzu…

Bodlo mě u srdce.

Tak jsem vzala lopatu a začala sem kopat.
Kopat uvnitř sebe v té hromadě sraček.

A našla jsem.
Našla jsem malé skomírající poupátko.

„Slibuju, že odteď o tebe budu pečovat.”

O OBRAZE

Obraz je vyústěním mého vnitřního procesu.
Je odrazem bolesti nad vnitřní krásou, o kterou se mnohé z nás dobrovolně připravují.

Je odrazem naděje, že tohle vnitřní bohatství se ale udusit uplně nedá.